V sobotu 14.3.2009 mezi 13:00 a 14:00 podlehl všem členům expedice první vrchol seriálu, 8370 dm vysoká Milešovka. Nejsme žádní trasořitkové, a tak jsme si jako přístupovou cestu zvolili severní variantu s rozeběhem, base camp byl zřízen v cca 5 km vzdáleném „Žim“ (snažili jsme se i od místních zjistit, jak se tento kout světa skloňuje, ale marně).

Lehce jsem znejistěl již po 300 metrech, kdy jsem v úvodním stoupání začal shazovat svrchní vrstvy oděvu, ale nebyl jsem sám, asi bylo opravdu horko. Stezka vedla lesem mimo komunikace, a tak jedinou nepříjemností byla nezpevněná bahnitá stopa, na které leckomu občas ujely cvičky. Vláďa vzal Becherovku a Stáňa rum, díky tomu nám cesta příjemně ubíhala.

Před závěrečným stoupáním se náš počet zvýšil na 16, když se k nám kromě několika toulavých koček připojili Šárka a Martin, kteří místo napínavé cesty vlakem zvolili osobní automobil.

Ze samotné cesty na vrchol si moc nepamatuju, krev, pot a slzy, cereální tyčinka, sestupující stařenky mumlající cosi o výborném pivu nahoře, podivné pískání ve stylu nepovedené melodie mobilního telefonu kdesi v dálce. Čím víc jsem se blížil k vrcholu, tím víc jsem si říkal, kdy už to dítě hrající si s mobilem někdo srazí dolů. Posledních 100 metrů by bylo nebezpečných i na mačkách, slušná ledovka.

Konečně vrchol. Zapaluji si dobyvatelskou „Habana“ a pídím se po tom dobrém pivu. Svijany, hmmm, dál k tomu nic nenapíšu. Takže grog. Ve stánku nahoře operovala paní, jejíž předností rozhodně nebyla rychlost uspokojování potřeb skřehlého turisty. Přál bych vám vidět tváře všech za mnou stojících, když jsem objednával 20 grogů a před těmi, kteří už-už byli na řadě,se zjevilo dalších 15 minut postávání ve frontě a polykání na sucho.

Asi maj ten grog fakt silnej, protože najednou přede mnou stojí Lukáš opřený o obě berle a popisující průběh své včerejší operace kolena. Ne, není to rumem, fakt tam je. Já bejt jeho doktor, říznu mu to příště rovnou nad kolenem a ušetřím tak daňovejm poplatníkům pár zlaťáků zbytečně vynaloženejch na jeho servisování.

Naprosto nečekaně pak proběhla dekorace medailema vlastnoručně stvořenejma (kým? nemám paměť na jména, doplním to, ale kupodivu to Stáňa nebyla). Příjemné překvapení. Následoval výstup na vyhlídkovou věž meteorologické stanice. Zde navážu na předchozí halucinogenní vyprávění o tajemném pískání mobilu, které nebylo žádným pískáním mobilu, alébrž ten zvuk vycházel ve zhruba 20 vteřinových intervalech z Dopplerova měřiče rychlosti zvuku, nebo z nějakého přibližně stejně se jmenujícího zařízení. Každopádně delší pobyt v blízkosti téhle trubky musí dle mého názoru způsobovat trvalé následky, i když ten meteorolog tvrdil, že už to nevnímá. No nevím, skoro bych se vsadil, že mu u toho ukápla slina…

Sestup, až na malou zkratku, proběhl vcelku pořád směrem dolů, jen Luboš tvrdil něco o schopnostech plánovačů Hitlerova týmu. Vyhodnocení expedice probíhalo v restauraci ve Velemíně jen krátce, tak zhruba po dobu co by dva vlaky ujely. Ale ti, kteří cestovali tím třetím s námi, rozhodně nelitují dodnes, někteří mají také medaili.

Honza, 17.3.2009

Komentáře k fotkám