Je ráno krátce po sedmé a část dnešní expedice je připravena k cestě na Sněžku, nejvyšší horu na jižní straně Obřího dolu, nejvyšší horu v Krkonoších a nejvyšší horu v České republice (1602 m.n.m.).

Tentokrát jsme dorazili do Pece jako první, takže při čekání na zbytek výpravy jsme zaskočili na „kafíčko“ naproti do restaurace, i když někteří se posilňovali na cestu jinými dobrotami, např. zmrzlinou apod.. V 10:00 dorazil zbytek. Je 10:15 a my vyrážíme vstříc nevšedním zážitkům s nehynoucí energií a nevadnoucím humorem, z parkoviště U kapličky, tedy pod bobovou dráhou v Peci - směr Sněžka.

Cesta pokračovala podle Lukášova plánu přes Růžovou Horu, kde jsme se občerstvili dobře vychlazeným pivkem a dalšími tekutinami z osobních zásob, doplňujeme energii výborným měkkým domácím chlebem (made by Vladimír) a oblíbenou lahodnou voňavou domácí tvarůžkovou pomazánkou (made by Naďa). Nechyběl jeden z největších prasečích svalů upravený do jemné chuti a něžné šunkové vůně.

Nedalo nám to, abychom cestou na vrchol neulovili 2 kešky a jednu přímo na vrcholu. Pro toho, kdo nezná o čem je řeč, mrkněte se na stránky www.geocaching.com.

Je 13:25 a my jsme tady na samém vrcholu. I když je tu silný vítr, kocháme se výhledem do malebné krajiny české i polské. Kopeček nám totiž díky své výšce poskytuje neomezený panoramatický výhled do daleké krajiny. Na vrcholu hory je postaveno několik staveb - Polská bouda s meteorologickou stanicí, konečná stanice lanovky z Pece pod Sněžkou, která bohužel kvůli silnému větru jezdila pouze na „Růžovku“, kamenný trigonometrický obelisk a 14 m vysoká rotundová kaple sv. Vavřince, která je nejstarším objektem na vrcholu Sněžky. Raritou je (už ale bychom měli říkat byla) Česká poštovna, která je nejvýše položenou poštovnou v České republice.

K velkému překvapení všech ostatních návštěvníků poštovny odměnil Lubomír za přísného dohledu asistentky náš tým pamětní medailí (made by Jana za asistence Ivky). Mezi námi a přítomnými třemi Moraváky, kteří seděli hned vedle u stolu, proběhla ochutnávka ohnivé vody (ta naše byla stejně lepší) a na důkaz přátelství jsme je také odměnili medailemi.

Sestup přes Obří důl, který byl pro některé z nás podstatně náročnější, ale i bolestivější (viď Jani) než výstup, jsme zvládli zpět kolem 16:30 a zakončili večeří v místní restauraci k velké nelibosti místních servírek (asi musely v prázdné hospodě něco dělat…). Naproti tomu sympatická paní vedoucí z místní cukrárny nám nejen po zavírací době znovu otevřela, uvařila kávu, vytáhla z lednice již uklizené zákusky a dokonce i nalila panáka. Jen jsme ji asi trošku zkomplikovali život, protože stále opakovala, že neví, co bude druhý den prodávat a že musí něco upéct. A aby mohla uspokojit druhý den další zájemce o její vynikající zákusky, spokojeně jsme kolem půl osmé opouštěli cukrárnu a odjížděli směr Praha.

Vrchol je pokořen, ať žije další vrchol. Naše cesty povedou dál, močálem černým, kolem velkých skal, k další Samici. Jen musíme příště připravit víc medailí, protože touha pokořitelů, kteří nepatří do našeho týmu, po umělecky vypracovaných medailích, je veliká.

Štěstí přeje připraveným… takže příště!

A co dodat? Výlet se dokonale vydařil. Počasí (až na vítr) parádní. Parta úžasná. Jen by se nás příště mohlo sejít víc. Tak se všichni snažte! A Lukáši, díky za super naplánovanou trasu!

Ivka a Jana, 22.6.2009