Na sraz, který byl v deset hodin před hotelem Orlice v Deštném, někteří nevychovaní opozdilci dorazili s půlhodinovým zpožděním. No na to, že jsme s Dejwem vyráželi ráno z Tišnova (dálnici odtamtud na sever ještě nikdo ani nenarýsoval) a v Hradci Králové bloudili okolo nádraží, kde jsme chtěli naložit Jíru a Kuzmu, není těch 30 minut navíc zase tak špatný výkon. Jediný, kdo brblal, byl Petr, ale to bylo stejně jen kvůli tomu, že jsem mu na parkovišti přejel nohu a to ještě navíc Citroenem (taková potupa pro příznivce bavorských automobilek).

Po běžném a obvyklém potřásání rukama, objímání a rozšiřování infekčních chorob orální cestou, jsme se vydali na strmý výstup směr Luisino údolí. Na křižovatce značených cest tam řídil dopravu nějaký pomocník, probíhal zde závod v běhu do kopce směr vrchol. Zřejmě toto nás nakoplo, zavěsili jsme se za jednoho ze závodníků a napálili to vzhůru. Šedovlasý stařec se nám však i přes vypětí všech sil neustále vzdaloval, až zmizel v mlze úplně. Tak se stalo, že zrovna ve chvíli našeho výstupu na nejvyšší bod odtud odjíždělo poslední cateringové vozidlo a sním i párky a kelímkáče. I tak je to úctyhodný čas, hodina a patnáct minut.

Nahoře je neveselo a truchlivo, že i kdyby akrobati začali kejklovati, pořád by byla vostrá kosa a hnusná mlha. Takže pár povinných fotek, pár plechovkáčů z vlastních zásob, láhev kořalky (ještě že jsem dnes řidič) a hurá směr Masarykova chata. Kdosi slibuje, že tam dělají výbornou kachnu se zelím a s knedlíkem. Jenže chyba lávky. Jídelák sice vypadá slibně, ale už si ani nepamatuju, na kolikátej pokus se nám podařilo trefit se do slečny servírky tak, aby z ní vypadlo něco jiného, než není, nemáme. Zkrátím to, najedli jsme se, ale...! Dnešní never more má svého výherce.

Později se naše uskupení trhá a dělí na generace. Zatímco si ti moudřejší užívají tepla kořky z horské chaty, my neposednější již míříme zpět na parkoviště v Deštném, kde se naše cesty větví dále. Tak zase příště, že by Plechý?

Honza, 21.9.2009