To jsme si zase užili světa. S vidinou možného zisku prvních letošních bodů, podpořenou domácí tratí, přísným trenérem, zodpovědným tréninkem a jedenáctistupňovým Ježkem, jsme se v sobotu postavili na start slalomu. První jízda ale dopadla tragicky. Přesně ve chvíli, kdy se levý háček potřetí za sebou vyhnul brankové tyčce tak šikovně, že ona zmiňovaná projela naším středem a rozhodčí zamával padesátkou, nenechalo to zbytek posádky v klidu a rozpoutala se ještě během jízdy poměrně ostrá výměna názorů, ustalo pádlování a klid přišel až po deseti minutách nad kelímkáčema. Hlavně že se kolemjdoucí pobavili, někteří citlivější dokonce zacpávali uši svých ratolestí.
Do druhé jízdy jsme nastoupili s vědomím, že původní plán „první na riziko, druhou na jistotu“ se zhroutil a není čas na hrdinství, takže to teď hned ze začátku napálíme a ke konci ještě přidáme. Až do branky číslo 4, vlásenky nad válcem, šlo všechno hladce. Zřejmě mě to tak nějak ukolébalo, až jsem se z toho zapomněl vyklonit pořádně vlevo a už to bylo. Raft dnem vzhůru, to se neukecá. Znovu se nalodit se nám povedlo až pod sedmičkou, a to ještě musel Petr Panenka z komentátorského mikrofonu povzbuzovat Petra, kterému se znovu nasedat vůbec nechtělo, mohutným „Bédo poď!“. Průjezd osudné čtyřky bokem u rozhodčích taky neprošel, takže suma sumárum čtyři padesátky a je po nadějích, i když zbytek trati vyšel jen na tři šťouchy, na náš level tedy na jedničku. Nezbývalo, než si posypat hlavu popelem a jít to spláchnout Ježkem. Bodnul.
Na nedělní sprinty vystřídal na pravém háčku bratr bratra, tedy Lukáš Vítka a já jsem se ještě před závodem zařadil do klubu lamželezů našeho týmu, neb jsem konečně také zlomil pádlo při mohutném záběru. Víc toho z neděle za zmínku nestojí, naše výsledky už vůbec ne.
Honza, 2.6.2008
Něco ke čtení: